Jdi na obsah Jdi na menu
 


Petr Čech a Hattrick 05

24. 7. 2007

Gardenparty u královny

LONDÝN - A jestlipak znáte tenhle: Víte, jak se jmenuje největší Čech? No přece Petr! Podařený bonmot, ale není tak úplně od věci. Alespoň ne za průlivem La Manche, ve městě, jemuž odměřují čas ručičky proslulého Big Benu. Stejně jako mohutná věž střeží srdce Londýna, hlídá brankář Petr Čech spoluhráče z FC Chelsea - pro letošní rok fotbalové panovnice Ostrovů a možná i celého kontinentu.

 
Byla to velkolepá party. V restauraci Butcher's Hook, hned naproti bráně Stamford Bridge, arény Chelsea, se sešla vybraná společnost. Se sklenkou tu postávaly slavné postavy londýnského velkoklubu. Záložník Ruud Gullit, nejlepší střelec historie Bobby Tambling, boss Peter Kenyon i kouč José Mourinho. Willie Brown, veterán z třicátých let, pak nakrojil narozeninový dort. Chelsea slaví jubileum - téhle dámě bylo 14. března už sto let.
Jenže pravé oslavy mají přijít až na konci sezony. O polovinu mladší jsou vzpomínky na to, jak borci v modrém zvedli nad hlavu pohár pro anglického mistra. Legendy chtějí nové hrdiny.
Nevidím, co vidět nechci
Nice work, if you can get it. Krásná práce - když ji zvládneš.
Chlapíci od Fulham Road toho letos chtějí víc než dost. Slavnost na počest klubu se konala jen pět dní po triumfu nad hrdou Barcelonou ve čtvrtfinále Champions League. Uběhne týden, a hlásí se další rival: West Bromwich Albion.
Jako velká výzva to nezní. Taky je tenhle host v uznávané soutěži předposlední. Barevný svátek je pryč, nastal všední den. "Je to skok. Odehráli jsme zápas sledovaný celým světem - a teď dohrávka schovaná během týdne," uznává Petr Čech, hrdina souboje se španělským gigantem. "Přesto má tenhle zápas obrovský význam."
Zdvořilostní fráze z fotbalové diplomacie? Ne zcela. Právě přes tyto duely Chelsea stoupá výš a uniká pronásledovatelům. Když vyhraje znovu, odrazí se od Manchesteru United na jedenáct bodů. "Vrátili jsme se do starých kolejí. Takových zápasů máme v sezoně strašně moc," líčí Čech.
Přesto se do tónů kalinky, kterou na stadionu hrají na počest ruského majitele Romana Abramoviče, vloudí ozvěna nakřáplých kastanět. Z hlediště křičí transparenty "Mourinho is innocent" anebo "Mourinho, simply the best". Kontroverzní trenér na sebe přivolal svými výroky hněv fotbalových potentátů. "Je to škůdce fotbalu," zlobí se UEFA. Fanoušci Chelsea ho však nedají. Mourinho je nevinný. Mourinho je prostě nejlepší. Nápisy jsou vidět pěkně za lavičkou, takže je často snímá kamera a druhý den jsou v novinách. Kouč v šedém kabátu nehne brvou, krátce zamává publiku a s kamennou tváří usedá k trávníku.
I na nezajímavý West Bromwich je vyprodáno. Příznivce modrých barev, které chrlí stanice metra i klasické červené doubledeckery, málo atraktivní sok neodradil. Ještě krátce před utkáním je místní fanshop narvaný k prasknutí. Do tmy svítí luxusní hotelový komplex Chelsea Village, zasazený jako drahokam do vnějších valů arény.
Uvnitř se už schyluje k začátku. Zatímco záložník Jiří Jarošík míří na lavičku, Čech se naposledy zdraví s kapitánem Johnem Terrym, šéfem obrany. Je to jejich rituál, vždy si plácnou rukama. "Jdeme na to," slibují si. "Bez gólu!"
Snadný úkol? Jak se to vezme. Čech ví, že na něho moc střel nepůjde, přesto ani na vteřinu nesmí vypadnout z role. "Musím se stoprocentně koncentrovat," přikazuje si. Mít před sebou nejlepší defenzivní řadu v Anglii dodává na jistotě, ale má to háček. "Když už se soupeř třeba do jediné šance dostane, bude stoprocentní," neztrácí Čech ze zřetele. "Každý gól je strašně vidět."
Proto cvičí pozornost. Na tréninku si představuje, že se ocitl přímo v utkání. Tenhle míč nepustím, opakuje si. A když přijde zápas, nenechá se ničím rozptylovat. Ozve se píšťalka a aréna se zúží na zelený obdélník. "Postranní čáry jsou bariéry. Všechno ostatní vidím jako na fotce z dálky," přibližuje. Rozmazanou clonou nepronikne ani jas světelné tabule, kde donekonečna běží reklamy i opakované šance. "Ještě jsem se na ni nepodíval, je to tak lepší," ujišťuje. Často ani nepostřehne, kdo střídal. "Překvapí mě, kdo je najednou na hřišti."
Z fotbalového Matrixu vystoupí, jen když se míč zakutálí za bránu. Najednou Čech vidí, jak se na něj upírají zraky deseti tisíc lidí, kteří mu dýchají na záda ze tří metrů. "Jsou blízko. Ale přál bych to každému zažít," povídá čahoun v rukavicích.
Pak se otočí a rázem se zatáhne opona.
Kopni ten míč pořádně!
Proti West Bromwichi je však přece jen něco jinak. Během první čtvrthodiny se Čech vrhá po balonu, který dvakrát proletí až do sítě. Jenže pokaždé z ofsajdu. "Byly opravdu velké," neztratí klid pilíř Chelsea. Z míry ho vyvedlo jen to, když se chtěl ujistit pohledem na asistenta s praporkem. Kam se proboha poděl? "Podíval jsem se nalevo - a on nikde. To jsem koukal," krčí rameny Čech. Z Ligy mistrů byl zvyklý, že má sudího po levici, na Ostrovech však běhá na opačné straně.
Obrana se činí. Terry neuhne před ničím. Bez váhání se vrhne do střely navzdory tomu, že ho míč musí trefit do obličeje. "Jde do všeho, za cenu sebezničení," říká uznale Čech. "A když balon letí vzduchem, je nemožné ho přehrát." Pravda, i obrovitý kapitán West Bromwiche Kevin Cambell s Terrym válčí marně.
Na druhé straně se rozjíždí ofenzivní mašina. Didier Drogba, zabiják z Pobřeží slonoviny, vymýšlí šance s fantazií Julese Vernea. Jenže v nich ztroskotává jako na útesech tajuplného ostrova. "Mohl dát dva hattricky," odtuší Čech.
Alespoň jednou - poprvé a naposledy - Drogba skóruje. Běží k lavičce, z níž startuje Mourinho. Výjimečně neudrží emoce a plácá útočníka po žebrech. To Čech se drží zkrátka. Otáčí se k bráně a zadupává do země drny. "Vychutnávám si to až na konci, uvolním se, vypustím radost. V zápase by mě to vyrušilo," objasňuje.
Jen dvakrát musí skočit po balonu, který by rád nenápadně proklouzl za jeho záda. "To ani nepočítám jako šance. Kdybych to nechytil, nemám v bráně co dělat," mávne rukou. A tak tráví čas tak, že se ohne v půli těla, opře obrovské dlaně o kolena a pozoruje dění v dáli. Občas sám k sobě promluví. "Nadávám si," překvapí. "Když se přistihnu, že začínám polevovat." Tentokrát ho však rozladily dva špatné odkopy. "Kopni ten míč pořádně!" vynadal si. "Ještě tam bylo jedno slovo - jaký míč. Ale to bych nerozebíral," směje se. "Nadával jsem anglicky, to mě překvapilo. Do hlavy to leze samo."
Na poslední čtvrthodinu přichází Čechovi na pomoc krajan. Jarošík dostává příležitost místo islandského bijce Eidura Gudjohnsena. Staví se vedle Clauda Makeleleho, maličkého urputného Francouze, jenž pomáhá obráncům. Vypadají vedle sebe jako David a Goliáš.
Druhý dlouhán z Česka se uvede dobrými zákroky, hraje však na jistotu. Je znát, že si toho ještě moc nedovolí. "Taky si to říkám. Ale naskočil jsem do rozjetého vlaku a nechtěl jsem udělat chybu," líčí. To by byla škoda, Mourinho ho pozorně sleduje. Jednou na něj gestikuluje, že měl odkopnout míč, podruhé si ho zavolá přímo k sobě a vysvětluje, že má stát blíž bekům. Když se hra přelije k bráně West Bromwiche, Jarošík může dvakrát vystřelit, ale raději přenechá střelu Franku Lampardovi. "Byly to moje pozice, měl jsem to zkusit," lituje pak po zápase.
Konec. Na Čechův účet v Premier League přibyla rekordní, dvaadvacátá nula. "Chelsea má nejlepší obranu," říká smířeně kouč hostů Bryan Robson. "Nikdo už ji nedožene," předpovídá.
"Stát se může všechno," praví skromně Čech. "Ale jsme v příjemné situaci."
Oběd s Abramovičem
Další vítězství rozesmálo i londýnské počasí. Někdy se nad Temží líně převaluje mlha, která by se dala krájet, a na střechy kostelů Christophera Wrena i hypermoderní skleněné budovy bubnují kapky deště. Den po výhře však ulice hladí slunce.
V Cobhamu, městečku jihozápadně od metropole, panuje venkovská idyla. Z korun stromů, jimiž se prohání vítr, je slyšet ptačí zpěv. Po silnici klušou koně. Cizinec by nečekal, že právě sem míří před polednem hvězdy Chelsea. Za úzkým pásem lesa se skrývá jejich nové tréninkové centrum. Když nejsou zácpy, je to sem z centra hodinu autem. Je tu však i stanice vlaků jedoucích z Wimbledonu. Pár kroků od malého nádraží je branka. Kdyby nebyla zamčena, vstoupíte přímo do modrého království.
Musí se však oklikou. A tam se rozvaluje závora - kdo není na kratičkém seznamu hostů, nemá šanci. Vetřelci nejsou vítáni. "Nebyl tady za mnou ani nikdo z rodiny," říká Čech.
Příjezdovou cestu lemují luxusní vozy. Mercedesy, bentleye, maserati... Nejblíž u šatny však stojí zelený traktůrek, který si z naleštěných krasavců nic nedělá. Jen on může na nekonečný hebký koberec, dělený patnácti hřišti.
Do šatny se zatím trousí Damien Duff, Joe Cole a další. Dokud nezmizí i kouč Mourinho, nesmí se fotit. Nikdo nedává najevo povýšenost, slavní hráči sami zdraví. Makelele z legrace dotírá na kamerunského kolosa Geremiho. Vzápětí se za povyk omlouvá. "Mohl by machrovat, ale je s ním legrace, i když mu je už jedenatřicet. Po zápasech tancuje, dělá naschvály," líčí Jarošík.
Najednou se objeví Terry, ťapká bos po asfaltu. V tričku nevypadá jako obávaný hromotluk. "Myslel jsem si, že je namakaný, ale není," žasne Jarošík. Terry je duší mužstva, stále zve spoluhráče na ryby. "JT je normální kluk. Každému pomůže," chválí Čech.
U dřevěného plotu v červeném koženém sáčku postává Drogba. Zápas pro něj skončil kopnutím do břicha, a tak přijel za lékařem. "Máme specialisty snad na každý sval," lebedí si Čech.
Drogba mezitím sedne do stříbrného mercedesu, stáhne střechu a vyráží pryč. Stejným směrem se chystá Lampard, na něhož čeká elegantní krasavec Aston Martin. Zvenčí i zevnitř ho okukuje záložník Scott Parker.
Uvnitř přízemní budovy je kromě kabiny místnost s internetem i jídelna, kde hráči Chelsea pravidelně obědvají. Párkrát se tu zastavil i sám Abramovič, obklopený bodyguardy. Objeví se zpravidla, když přijde nová posila. Jako Jarošík. "Přisedl si při obědě, vzal si talíř jako ostatní," vypráví bývalý záložník CSKA Moskva. "Jak ti jde angličtina?" vyptával se mocný finančník. Jinak se po každém utkání prochází v šatně, všem podá ruku, poděkuje a pogratuluje.
V plné parádě má centrum stát až za rok v červnu. Nynější stavba se zbourá, zůstane jen hala s umělou trávou. Kolem vyroste moderní zázemí, které bude konkurovat přepychovým areálům Manchesteru United a Arsenalu.
Maxi, sedni!
Po obědě se česká dvojka rozdělí. Jarošík míří domů na půl cesty mezi Cobhamem a středem Londýna, Čechovi stačí pár minut jízdy. "S ohledem na to, aby to měl Petr blízko, jsme také bydlení vybírali," říká gólmanova manželka Martina.
Jakmile překročila práh vily v klasickém anglickém stylu červených cihel, hned jí blesklo: Tady se budeme cítit dobře. "Je to přesně ten dům, který máme rádi - s otevřeným prostorem," povídá. To je však na Ostrovech výjimka, obydlí bývají rozdělena na škatulky maličkých pokojů s koupelnami. "Martině stačí pěkná kuchyň," usmívá se její partner. "Na té lpím," ozve se přitakání. "Líbí se mi, že je propojená s jídelnou." Právě tam dvojice tráví nejvíc času, slouží vlastně jako obývák.
Spokojený však musel být i třetí člen rodiny, který v kuchyni nic neuvaří, ale zato by nejraději všechno snědl - téměř dvouletý labrador Max. Proto k domu patří zahrada ohraničená vysokými stromy, kde se může náležitě vyřádit.
Byl to také čtyřnohý souputník, který Čechovy seznámil se sousedy pocházejícími z Belgie. Jednou si všimli, jak se po trávníku prohání Max v doprovodu čtyřnohé souputnice - maličké kokršpanělky Tofi odvedle. "Maxík si našel kamarádku," usmívá se pohledná plavovláska. "Rádi spolupracují, jsou vynalézaví." Dokud se na to nepřišlo, součinnost probíhala jednoduše: Max nadzvedl plot a Tofi se podhrabala. "Tak jsme ji vrátili - a za pět minut byla zpátky. Soused pak zpevnil hradbu mezi zahradami. Když spolu chtějí běhat, přendáme Tofi k nám," vykládá gólman.
Když si však chce pískový labrador opravdu užít pohybu, popojede se svými pány do nedalekého hvozdu. Ten vzápětí rozezvučí řízné povely. "Petr je pro Maxe vůdce smečky, přirozená autorita. Já si ji musela vydobýt," vysvětluje Martina Čechová. "Z legrace říkám, že když Petr zařve: Sedni!, sedne si celý les včetně mě."
Big Čech, Big Ben
K úplné spokojenosti s příbytkem však přece jen něco schází. V krabicích leží nerozbalené obrazy, které dorazily z Rennes. Třeba ten nejhezčí, na němž šplouchá moře. "Mám ho nejraději, když se probudím a podívám se na něj. Uklidňuje mě," prozrazuje Čech. Potíž je v tom, že nájemníci si malby nemohou jen tak pověsit, úpravy bytu podléhají schválení. "Nemůžeme ani vymalovat. Musíme pořád dávat pozor, aby se nic nezničilo," objasňuje Martina Čechová. "Už nám to trochu začíná vadit, nejsme doma opravdu doma."
To by se ovšem brzy mělo změnit. Fotbalový hrdina už vyhlédl nový dům, který koupí s pomocí hypotéky. "Zařídíme si ho trošku jinak," těší se něžná polovička páru. Třeba místo koberců, na něž jsou Angličané zatíženi, bude pod nohama ubíhat dřevěná podlaha. Dočkat se nemůže ani gólman Chelsea. Rád by konečně vystavil dresy, které sbírá. "V jednom pokoji bude síň slávy, vyhraju si s tím," rozzáří se mu oči.
Jen jestli se tam kolekce ještě vejde. Utěšeně totiž narůstá - stejně jako sláva jejího majitele. Projít se nepozorovaně městem nad Temží je skoro stejně nemožné jako dobýt bránu Chelsea. "Když jsem přišel do Francie, nikdo nevěděl, kde jsem se vyloupl. Musel jsem si zvyknout, že mě teď lidé poznávají," říká Čech.
Setkání s ním dokáže i Londýňany, uvyklé na ledacos, vyvést z anglického klidu. Jako pána s permanentkou Chelsea, který na Čecha narazil ve slavném muzeu Madame Tussaud. V zástupu voskových figurín si brankáře chvíli nedůvěřivě prohlížel, než se přece jen osmělil. "To mi nikdo neuvěří, že jsem vás potkal živého!" vyhrkl.
Madame Tussaud's byla jedna z mála atrakcí, na kterou měli hosté ze středu Evropy čas. "Překvapilo mě, jak jsou ty postavy malé," diví se Čech. Krásy Londýna jinak objevoval se svou partnerkou jen zvenčí. Uctivě míjeli Buckinghamský palác, sídlo královny, přešli přes Tower Bridge, zastavili se na Parliament Square s majestátním čtrnáctitunovým zvonem Big Ben, který dal název celé věži s hodinami. "Big Ben máme nejradši," prozrazuje Čechová. "Obdivuju i parky, které jsou přímo v centru." Záhony žlutých narcisů v nich už ohlašují jaro.
Jaro, v němž mají naplno rozkvést i ambice Chelsea.
Chelsea tě vidí!
Na procházky Londýnem bude ještě dost času. Vypadá to, že Čech v pyšné metropoli nějaký čas pobude. Ve prospěch Chelsea odvádí dobré služby a ta si toho náležitě cení.
I když je to tak trochu život ve zlaté kleci s mřížemi z nařízení, která musí hvězdy klubu dodržovat. "Chelsea je mediální bomba. A bude větší a větší," uvědomuje si Čech. "Čím jsme známější, tím větší jsou rizika," líčí.
Proto si nesmí novináře ani nikoho cizího vpustit do soukromí, jeho londýnská adresa musí zůstat utajena. Neměl by hovořit o dění v klubu ani o trenéru Mourinhovi. "Ve svém volném čase si můžu dělat, co chci, ale jakmile něco souvisí s mou prací, s klubem, Chelsea to kontroluje," objasňuje Čech.
Je to daň za postavení, které si vydobyl. Ale kdo by ji nezaplatil. Jakkoli to není jednoduché. Vždyť Čecha se na život v Chelsea každý vyptává. I on sám však o blyštivém angažmá rád vypráví, je znát, jak ho výzva, před kterou stojí, vzrušuje. Na první pohled je sebevědomější. "Rád o tom mluvím," přitakává.
S leckým by angažmá v možná nejlepším týmu planety pořádně zamávalo. Není těžké ztratit ve fotbalovém ráji hlavu. "Ten, komu se to stane, to stejně nikdy nepřizná," přemítá gólman. "Ale já to zvládám. A kdyby ne, blízcí lidé by mi to řekli," je si jistý. Kdo by byl první na řadě, je zřejmé. "Petra to všechno kolem něj určitě trochu změnilo," ozve se ženský hlas. "Ale pořád je to ten stejný kluk, zůstává nohama na zemi. A já si ho za to vážím."
Tím líp. Alespoň bude nepřekonatelný gólman připraven na neúspěch, který jednou srazí i toho největšího supermana. "Jenže mě už to potkalo," namítá Čech. "S Boltonem jsem zavinil gól, remizovali jsme. A pak tady byla ta kampaň po Arsenalu," vzpomíná. Za ironická slova na adresu rozhodčího z prohraného duelu byl pěkně popotahován tiskem, hrozil mu trest. "S obojím jsem se ale vyrovnal," praví s jistotou.
Když unese velká vítězství i porážky, zocelí ho to. A muzeu Madame Tussaud třeba přibude další exponát. Tak o hlavu vyšší než ostatní.
"Jestli by ale měli dost vosku," zazní smích.
Museli by.
 

PETR ČECH
Narozen: 20. května 1982 v Plzni
Výška, váha: 197 cm, 87 kg
Velikost kopačky: 10,5
Hráčský agent: Pavel Zíka
Smlouva do: 30. června 2008
Přezdívka: Čechíno

sezonaklubzápasy góly
1999/00Chmel Blšany10
2000/01Chmel Blšany260
2001/02Sparta Praha270
2002/03Stade Rennes370
2003/04Stade Rennes330
2004/05FC Chelsea


 
Úspěchy
Reprezentační: Účastník ME U-16 v Česku (4. místo), účastník ME U-18 2000 v Německu (4. místo), účastník MS U-20 2001 v Argentině (čtvrtfinále), ME U-21 2002 ve Švýcarsku (1. místo), účastník ME 2004 v Portugalsku (semifinále), 28 mezistátních zápasů
Klubové: Vítěz Ligového poháru (2005)
Individuální: Talent roku (2001), Cena Františka Pláničky (2001), Cena Ivo Viktora (2002, 2003), 2. místo v anketě IFFHS o nejlepšího brankáře světa (2004)
 

Co o něm nevíte...
LONDÝN - Kdyby nepřiváděl v úžas fanoušky v celé Evropě, možná byste ho potkali v Tróji u pavilonu šelem. "Chtěl jsem být krmičem v ZOO," prozrazuje svůj dětský sen brankář Chelsea Petr Čech.
Jak jste na takové povolání přišel?
Bylo to ve druhé ve třetí třídě. Každý měl napsat, čím by chtěl být. A já jsem si představoval, že budu krmit lvy a tygry. Ne že bych třikrát týdně chodil do zoologické zahrady, ale když jsme tam vyrazili se školou, byl to jeden z mála výletů, na které jsem se těšil.
Jak se vaše záliba projevuje dnes?
Mám pro zvířata slabost, když nějaké vidím, musím si ho pohladit. Ve Francii jsem takhle zkusil pohladit dokonce žirafu, ale obmotala mi jazyk kolem ruky, jako by to byl list, a nechtěla mě pustit.
Troufl byste si i na nějakou šelmu?
No, stát tváří v tvář lvovi bych zrovna nemusel. I když na druhé straně jsem hladil i žraloka.
Prosím?
Byl velký osm metrů - ale už visel na háku. Bylo mi asi jedenáct, jeli jsme na turnaj do Francie nedaleko Rennes. Vzali nás tam na rybí trh.
To je zvláštní náhoda.
Nikdy by mě nenapadlo, že se jednou do Rennes vrátím. Spal jsem v rodině, která měla taky kluka. O mnoho let později jsem dostal dopis s fotkou a dotazem, jestli jsem to opravdu já. Hodně si voláme, už jsme se i viděli. n
 

"Já ale nejsem Rus," vysvětloval Jarošík
LONDÝN - Když se ve dveřích šatny objeví majitel Chelsea Roman Abramovič, záložník Jiří Jarošík už ví, že uslyší oblíbenou hlášku.
"Hele, máš tady strejdu!" ozve se mu za zády.
Je to echo bývalého angažmá v CSKA Moskva, odkud se po dvou sezonách do Londýna přestěhoval. Abramovič je spojen také s bývalým armádním klubem, i tam chodil porozprávět s hráči. Jarošík ho tak zná déle než noví spoluhráči. "No tak potkávali jsme se, ale zas tak velcí kamarádi nejsme," culí se blonďatý středopolař.
Vtípky však nejsou jediným dozvukem moskevské anabáze. "Ze začátku si několik kluků myslelo, že jsem Rus," vypráví Jarošík. Třeba Kamerunec Geremi se ho vyptával, jestli jede na reprezentační zápas s Itálií, jež byla soupeřem rozlehlé mocnosti. "Pak se mi omlouval." Zmýlil se však i kouč Manchesteru United Alex Ferguson, proti jehož týmu si dlouhán zahrál v Carling Cupu. "Tak velkého Rusa jsem ještě neviděl," kroutil hlavou.
Je to vůbec zvláštní příběh. Když Jarošík odcházel z pražské Sparty, nerad se vydával východním směrem. "Vůbec se mi tam nechtělo. Ze začátku jsem byl trochu nešťastný, ptal jsem se sám sebe, jestli jsem udělal dobře. Zvlášť když jsem viděl smlouvu na pět let a věděl, že majitel nepotřebuje prodávat hráče," vypráví.
První měsíce byly těžké, jenže časem se noc obrátila v den. Jak se Jarošíkovi nechtělo do Moskvy, tak se s ní nerad loučil. "Zalíbilo se nám tam. Jak fotbal, tak i život. V létě tam bylo krásně, získali jsme spoustu kamarádů," říká Jarošík. "Měli jsme to tam hrozně rádi. Je tam lepší životní úroveň než v Česku, byli tam příjemní lidé, nekoukali na mě, že jsem mladá holka. Ani jsme se nechtěli stěhovat," připojuje se Jarošíkova přítelkyně Veronika Kubáčková, která řídí modelingovou agenturu.
Oba rádi vzpomínají na večeře v Českém domě, kam zvali ruské známé na svíčkovou. Jen na obhlídku mauzolea V. I. Lenina nedošlo. "Nechtěla jsem ho vidět. A když jsem se odhodlala, na měsíc zavřeli," líčí černovláska. "No a taky ti budou chybět sněgochody," nadhodí Jarošík. "Ale řídila kamarádka!" brání se partnerka. Vyjížďka na skútru přes zamrzlé jezero skončila bolestivým nárazem do stromu. "No jo, ženský!" mudruje záložník, jenž už byl pryč. "Nejdřív si máš zabalit a pak dělat krávoviny," směje se.
Jedinou kaňkou na působení v CSKA byl nezájem o ruskou ligu v Česku. "Trošku mě to mrzí," připouští Jarošík. Zarazilo ho, že v posledním ročníku ankety Fotbalista roku skončil hluboko v poli poražených. "Měl jsem dvě výborné sezony, ty mě dostaly do Chelsea. To musel vidět každý, kdo sleduje fotbal. U nás to hodnotí samí nejlepší odborníci - a já byl šestadvacátý..."
Hořkost v něm vyvolalo i to, že ho přehlížel reprezentační kouč Karel Brückner. Na milost ho vzal až po přesunu do Londýna. "Jsem rád, že můj přestup zaregistroval," nechal se slyšet Jarošík. "Nechtěl jsem si rýpnout. Ale tolik legionářů nemáme, abychom je mohli nesledovat," namítá. "Nechci si teď vyskakovat, ale snad jsem mohl být zvaný častěji."
Zatímco měsíc trávil Jarošík sám v hotelu, jeho přítelkyně v Moskvě ukládala do krabic ruský domov. Do pronajatého třípatrového domu v Anglii putovalo pětadvacet beden. "Veronika balila, já montoval," hlásí se o zásluhy Jarošík. Je to však nahrávka na smeč. "Akorát postele," přiletí odpověď. "Akorát? Co stůl a židle?"
Přestože Moskva není levná destinace, dvojici překvapily londýnské ceny. "Je to tady strašně drahé," pokývá hlavou Kubáčková. "Asi si zaplatíme jen černobílou televizi," odtuší její partner. Toho zarazilo i nevlídné počasí. "Byla mi tady větší zima než v Moskvě," diví se.
Brzy si však oba zvyknou. A když se jim bude stýskat, zajdou si k London Eye, ocelové vyhlídkové obruči s kabinkami. "Už jsme se tam byli podívat," přitakávají.
Jak jinak. Vždyť je to takové velké "ruské kolo"...
 

Mikloško: "Řepka už je zase poblázněný Čech."
LONDÝN - Jeden otevřel českým brankářům dveře do Anglie, druhý je jeho nejzdatnějším nástupcem - a přece na sebe v Londýně narazí jen zřídka. "Slibujeme si s Petrem Čechem už dlouho, že se potkáme, ale vždycky do toho jednomu nebo druhému něco vleze," říká třiačtyřicetiletý asistent ve West Hamu Luděk Mikloško.
Mladé star zatím radil jen jednou, Čech s ním chtěl konzultovat druhý gól z utkání s Liverpoolem. "Jinak bych ho musel jenom chválit," usmívá se Mikloško.
Přičítáte si zásluhu na dnešním exportu českých brankářů do Premier League?
Nevím, jestli jsem tomu pomohl. Ale je pravda, že jsem byl první, po mně přišli Honza Stejskal s Pavlem Srníčkem. Je to i jejich zásluha. Dá se říct, že na malou zemi jako Česko je tolik brankářů v Premier League obrovský úspěch.
Jak Anglie zprvu přijímala Petra Čecha?
V Chelsea ho kupovali s vědomím, že je jedním z největších talentů v Evropě. Možná ani nepočítali s tím, že se tak rychle chytí. A abych řekl pravdu, taky jsem si myslel, že mu to chvilku bude trvat. Nějaká nedůvěra ve veřejnosti určitě byla, trvalo to tak pět deset zápasů. Moc lidí ho asi neznalo, i když chytal ve Francii. Rennes není moc známý klub. Chelsea udělala fantastický nákup, vyplatilo se jí i to, že Petra nechali ještě půl roku ve Francii.
Jaký byl Petr Čech ve vašich očích talent?
Měl jsem ho v hledáčku od doby, co jsem přišel do West Hamu, sledoval jsem ho. Chtěl jsem ho, ale koupili jsme Davida Jamese. Věděl jsem, že by spolu nemohli vycházet, David by ho asi nebral. Navíc byl kamarád trenéra. Zastavil bych Petrovi brankářský vývoj - i kdyby byl lepší, prostě by nechytal. Možná i to rozhodlo o tom, že šel do Francie.
Čím je tak výjimečný?
Je to jeho inteligencí, skromností, má jasno, co chce dokázat. To je nejdůležitější. Na svůj věk působí velice klidným dojmem, tím dodává jistotu obráncům. Získal i na výbušnosti, dravosti, která je v Anglii zapotřebí. Má i větší sílu. Je to hotový brankář se vším všudy.
Je v obsazení postu brankáře největší rozdíl mezi Chelsea a Manchesterem United či Arsenalem?
Určitě. Chelsea má obrovskou výhodu. Oba kluby budou určitě shánět nové brankáře, ale dnes jich opravdu kvalitních na světě moc není. A jestliže je Petr Čech možná světovou jedničkou, nemá už ji Arsenal nebo Manchester šanci sehnat.
Je reálné, že by Arsenal nebo Manchester United angažovaly Jana Laštůvku nebo jiného českého brankáře?
Možné je všechno. Honza je největší talent z mladší generace, nikdo takový už v Česku není. Ale trošku bych se divil, kdyby se ve svých letech stal v Arsenalu nebo Manchesteru jedničkou. Potřeboval by ještě jednu sezonu třeba ve Francii, v Nizozemsku, v Německu. Když ho srovnám s Čechem, Petr působil klidnějším dojmem, nenechal se vyvést z míry. Honza v pár utkáních ztratil nervy a začal trochu divočit.
Nejsou další čeští brankáři pro anglické týmy kromě Petra Čecha jen pouhou výpomocí? Není pro Radka Černého či Jaroslava Drobného post dvojky maximem?
Možná bych to vzal taky, těžko říct. Černý sedí v Tottenhamu na lávce, nevím, jestli je, nebo není spokojený. Asi si pomůže finančně, ale herně mu to moc nedá. Možná by to bylo lepší pro úplně mladého kluka, který v Česku ani nechytá.
Ve West Hamu působí i bek Tomáš Řepka. V zápase s Prestonem proti byl vyloučen za to, že udeřil hlavou protihráče. Znamená to, že se nepolepšil?
Je to velká škoda. Tuhle sezonu se držel velice dobře. Ale najednou přišel zkrat a už to bylo. To, co si celý rok budoval, zase u veřejnosti ztratil. Znovu ho mají za poblázněného Čecha. Hodně si pokazil pověst. Je tady tři a půl roku, z toho dva a půl roku o něm všichni věděli, že se nedokáže ovládat, kontrolovat, a nevěřili mu. Nikdo netušil, co udělá. Spousta lidí byla proti němu, hodnotili ho jako nejhoršího obránce v Premier League. Letošní sezonu byl možná naším nejlepším hráčem, měl fantastický přístup k tréninku. Když mají ostatní volno, on maká v posilovně. Jenže lidé vidí jen výkon na hřišti. Byl na hranici, kdy už je pomalu dostal na svou stranu. Nevím, jak ho teď vezmou zpátky.
Mělo na něj vliv, že se nedostal zpět do národního týmu?
Možná i kvůli tomu zase spadnul tam, kde byl. Za celou sezonu měl snad jen čtyři žluté karty a myslím, že až poté, co se letos nedostal do nominace, dostal ve čtyřech utkáních tři žluté, nemohl hrát a pak byl hned vyloučený. Možná ho to srazilo. Teď má pan Brückner asi jasno.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

blbost

(blbost, 30. 1. 2008 15:33)

blbost